3) Otec a dcera
Shikape se vzbudil hned brzy ráno. Rychle se oblékl do pohodlného oblečení a čekal, až přijde Hokky. Čekal….a čekal….a stále čekal….až už to nevydržel a vydal se ji hledat.
Hokky seděla na kupcově komíně a pozorovala Shikapa. Věděla, že pes zůstává stále oddán svému páníčkovi a tak ji nepřestane hledat. Dříve či později ji najde. To věděla stoprocentně. Ze Shikapa bude pod dobrýma rukama skvělý ninža, ale copak si ho ona mohla dovolit? Kde by vzala asi tak čas na jeho trénink. Navíc, čelila opravdu silným nepřátelům. Nevěděla, co bude bez senseji dělat. Vstala a utíkala směrem k paláci jejího pána.
Shikape byl před kupcovým domem, kde se s Hokky potkal. Nasál vzduch. Cítil lilie! To bude určitě Hokky. Nastražil uši. Slyšel tichý dusot bot. Byla na střeše! Shikape sebral odvahu a rozutíkal se proti zdi. A vida! Vylezl! Ale jen tak tak. Chytil se okraje střechy a přitáhl se. Shikape nebyl jen nějaká máčka! To ne. Byl po fyzické stránce hodně silný. Bohužel ho Hokky nepoznala tak, jak by měla.
Viděl ji. Byla ale moc daleko na to, aby ho slyšela. Běžel za ní. Ta vůně lilií ho čím dál tím víc omamovala a zároveň byl šťastnější, že ji najde a budou spolu trénovat. Nevzdával to i když nebyl na tak rychlý běh po střechách zvyklí. Obdivoval ninži. Vždyť běží k paláci! Co ona tam chce? Myslel jsem, že císař je její nepřítel. Vždyť nesnáší ninži. Třeba ho chce zabít, ale nechtěla mi to říct. Chtěla mě chránit, protože si myslela, že s ní půjdu a oni mě zabijí. To se skvělí nápad, jak dokázat Hokky, že jsem opravdu silný! Říkal si a v mylné představě běžel za ní. Už ani nevnímal pálení v lýtkách, ale jenom radost. Stále více se začal podobat psu.
Císař seděl na svém trůnu ve Velkém Sále a vychutnával si pocit vladaře. Když se natahoval pro pero, aby napsal nový proslov pro občany města…ale něco ho vyrušilo. Zpozorněl a zaposlouchal se. Slyšel hlasy.
„Pusť mě ty tlustokožče!“
„A proč jako?“
„Musím něco sdělit císaři a nechci používat násilí.“
„Ha ha ha. No ale to můžeš přepískat přese mě. Jeho veličenstvo si nepřeje býti rušeno.“
„Mě ale neodmítne! Ani nevíš kdo jsem!“
„No právě.“
„PUSŤTE JI DOVNITŘ!!!“ zaburácel císař. Hned na to se rozletěly dveře a dovnitř vletěla Hokky.
„Pane, promiňte pane, že jsem tu tak vtrhla pane.“
„To je v pořádku Hokky. Co jsi chtěla?“
„Pane, měl byste vědět pane, že můj mistr byl zavražděn pane.“
„COŽE?!“ zakřičel císař Hatama a prudce vstal z trůnu.
„Pane, omlouvám se pane, jestli jsem Vás rozrušila pane.“
„Kdo ho zabil?“
„Pane, byl to Hokyme s jeho družinou pane.“
„Ten spratek…“ císař neskrýval zuřivost
„Pane, nastražili na mne past pane, ale utekla jsem pane.“
„Hodná holka. Vidím, že tvá adopce nebyla zbytečnost.“
„Pane, promiňte mi pane, jestli jsem Vám někdy způsobila potíže pane.“
„Ty jsi byla, jsi a budeš vždycky dokonalá, Hokky. Kdybys nebyla moje dcera, oženil bych se s tebou.“ Řekl a Hokky to trochu rozhodilo, ale nedala nic znát.
„Pane, děkuji za uznání pane.“
„Jako správný otec se tě ptám, co jsi za ty celé dva měsíce dělala.“
„Pane, objevila jsem velmi nadaného učně.“
„Výborně. Budeš jeho mistryní. Já ti zatím do dvou dnů seženu tvého velmistra a pokud ne, budu tě učit sám.“
„Pane, velmi vám děkuji za důvěru pane.“
„Co je ten hoch za zvíře,“
„Pane, pes pane.“
„Hokky, drahoušku, ty sama nejlépe víš, že nemám rád lidi, kteří se přetvařují. Ty jsi KOČKA. Ta je tvrdohlavá, svérázná a hlavně nemá žádného nadřízeného. Nikdo nemůže spoutat tvou duši. Proč mi tedy říkáš pane?“
„Pane…“
„Neříkej mi pane!“
„Ale pane…“ ani to nestačila doříct a Císař jí dal facku. Byl opravdu hodně rychlí, že by se mu Hokky tak tak stihla vyhnout, ale musela přijmout trest. Císař měl pravdu, Hokky má nadřízené, ale nechová se tak k nim. Kočka je vždycky nejraději sólistka. Její duše je stále volná a není tak oddaná jako ostatní znamení. Je však spravedlivá a tak ví, kde je hranice mezi charakteristikou znamení kočky a drzosti.
„Omlouvám se Hokky, ale musel jsem to udělat.“
„To je dobré…otče.“ císař se pousmál.
"Hokky... vím, že jsi nikdy neviděla z mého paláce více než jen Velký Sál. Chtěl bych ti ukázat tvůj pokoj. Zasloužíš si ho."
"Eh... pa... teda otče! to snad nemyslíte vážně?"
"Ale ano. Budeš tu v bezpečí. Samozřejmě se nic nezmění na tom, že můžeš chodit kdy chceš kam chceš.
"Děkuji ti otče." Hatama vstal z trůnu a a šel zároveň s Hokky k pestrobarevným tenkým dveřím. Otevřel je a dovnitř se vlivo oslepující světlo. Byla tu zahrada. Nádherná zahrada planá nádherných žen. Zahrada měla tvar obdélníku. Uprostřed v levo se nacházela fontána. Uprostřed byly květiny, lavečky a cestičky. Po krajích byly chodníky, které byly zdobeny krásnými kamenými sloupci. Vypadalo to celkem obdobně jako koloseum. Hatama kličkoval po cestičkách okolo záhonků. Hokky byla hned za ním. Na jejího otce se lepily zástupy krásných žen. Konečně byli tam. Pokoj se nacházel v prvním patře na východní straně. Zapadající slunce osvětlovalo zlatou barnou okna a dveře jejího pokoje. Vešla donitř. Pokoj byl obrovský. Měl 12 x 16 metrů. Byl také dobře vybaven. Hokky políbila otce a skočila na postel. Hatama zavřel dveře. Hokky vstala. vedle dveří byl klíč od dveří. Oknem, kterým mohla vidět na zahradu se dívala, jak si jají otec užívá s ženami. Vlastně... ona ho ani nepovažovala za svého otce. Byl to chlápek, který ji adoptoval, aby ho chránila. Hokky Hatama ani neznala. Pořád přemýšlelanad tím, když jí řekl, že by se s ní klidně oženil. Vlastně, kdyby chtěl, tak by ji mohl klidně znásilnit. Má mu věřit? Samozřejmě, že si bude udržovat odstup. Proč si s tím lámat hlavu, když stejně celý život žila v nejistotě.