Nový cíl
Hokky skákala se střechy na střechu a protahovala si své ztuhlé tělo. Zastavila se, sedla si na komín jednoho kupce a pozorovala veselí život obyčejných lidí. Byla jako každý ninža. Vážná, přísná a zdatná. Ale měla dokonalé vlastnosti špičkového ninži a to jsou: rychlost, obratnost, tichost, obezřetnost, lehkost, byla elegantní a tajemná. Uměla spoutat jakékoliv srdce svou záhadností a chladností. Bylo šero a většina starostlivých rodičů svolávala své děti domů. Venku zůstávali jen teenageři a dospělí. Prostředkem parku mezi vysokými domy prošla řada Gejš. Jedna se podívala Hokky o očí smrtícím pohledem, jakoby od začátku věděla, že tam sedí.
Hokky se nejdříve zarazila, ale potom jen povytáhla obočí a usmála se. Poznala tu partu. Už několikrát se jí chystali zkřížit cestu. Poprvé to bylo v jejích šesti letech. Malou Hokky zachránil její velmistr. Už od narození byla cvičená, jako pevná a dokonalá zbraň. Nechápala, jak někdo může tak moc plýtvat časem. V jejím životě bylo, je a určitě bude všechno strašně rychle. Velmistr ji učil, že nepřítel na ni nikdy nebude čekat, ale bude se snažit zvítězit a to znamená – být rychlejší. V dálce zablikalo ostré červené světlo. Byl to velmistr. Hokky se zvedla a urychleně pádila k velmistrovi.
„Tady ji máme. Naše malá bojovnice. Viď Hokky.“ Zeptal se jí nepřítel, když tam doběhla.
Hokky zaťala zuby a vzala si do ruky svůj meč. Nepřítel se jen pousmál a poustoupil. Za ním stáli jeho věrní lidé a svázaný velmistr.
„Nemusíš se namáhat princezno, jsme v přesile a i kdyby ne… přece bys nechtěla, aby se něco stalo tvému senseji, že?“
„Co chceš? Hokyme?“ vyplivla z úst.
„Samozřejmě tebe. Jak jinak. Pokud ale neposlechneš… víš co se stane, viď?“
„Štveš mě!“ prskala Hokky a práskla mečem o zem. Krev v ní vařila. I takové rozhodnutí bylo pro devatenáctiletou dívku obrovské. Co si má počít?
„Nepřidám se k vám!“ vykřikla náhle.
„Jak chceš. Hakade – chan… zabij ho. A vy ostatní nečumte a chyťte ji!“ Hokky vyskočila vpřed a dopadem srazila Hakade. Odvázala velmistra…ale bylo už pozdě.
„Vážně si myslíš, že bychom ho nechali naživu. No.. možná by mu prasklo srdce, ale toto je účiněj…“ nestihl to ani doříct a Hokky se na něho vrhla. Vytáhla své speciální nože a bojovala. Hokim byl ale moc silný protivník. Utržili si navzájem několik malých ran. Věděla, že ho nepřemůže, tak aspoň hodila pár nožů po ostatních a zmizela oknem ve tmě. Dobře věděla, že se za ní teď nebudou hnát, tak se snesla na chodník a nehybně tam ležela. V duchu si pořád opakovala, že správný ninža nesmí nikdy brečet. Tím pádem nepoznala, jaké to je. Dokonce ani po porodu nebrečela. Vlastně, kdo je její matka. Kdo je její otec. Život ninži je tak těžký. Všechno je tak narychlo, že máte jenom málo kdy čas se zamýšlet.
„Hej, co je ti?!“ zavolala někdo. Lili nastražila uši. Kdyby to byl nepřítel, mohla jsem být dávno mrtvá. Ninža se nesmí přece nikdy zamýšlet, musí být pořád ve střehu. Říkala si v duchu. Přiběhl k ní nějaký dvacetiletý kluk. „Je ti něco?“ zeptal se starostlivě. Hokky rychle vstala, div že mu nevyrazila zuby. Lekl se.
„Ne! Nic mi není.“ Řekla hrubě.
„Tak promiň, no.“ Utrousil polekaně. Po chvilce trapného ticha se konečně zeptal.
„Jak se jmenuješ?“
„Co je to do toho zvěde.“ Odpálkovala ho.
„Co tě žere?!“ zeptal se podrážděně.
„Ach jo.“ Povzdechla. Rozběhla se proti nejbližší stěně, kolmo na ní proběhla třemi obrovskými kroky, udělala salto a byla nahoře. Mladík zíral.
„T…ty jsi ninža?“
„Ccc. Toto by mělo zvládnout i malé děcko.“ Chlapec se rozběhl… a spadl. Hokky se jen pousmála. „Chci být tvůj učeň.“
„Nemáš v sobě vůbec nic. Až tedy na odhodlání riskovat. To se ti může
pekelně vymstít. Podle tohoto si myslím, že nemáš žádnou trpělivost a chceš všechno uspěchat. To je můj názor. Dobrý ninža z tebe nebude a pokud jo, jak bych byla sakra dobrý velmistr.“
„Chci – být – tvůj – učeň!“
„Trpělivost přináší růže.“ Usmála se a seskočila dolů. Jen blázen by nepoznal, že si s ním hraje.
„Tak můžu nebo ne?“ Hokky si uvědomovala, v jakém by byla nebezpečí. A co teprve on.
„Právě mi zabili velmistra. Jen kvůli mně. Co na to říkáš?“
„To je strašné… ehm teda chci ti pomoct je zabít.“
„Na to nemáš. Jsou silnější než já a to je co říct. Potom po mě jde ještě banda Gejš. Tyto dvě skupiny jsou mí úhlavní nepřátele. Pak po mě jsou jen zloději, nájemní vrazi a podobná havěť.“
„No a co?“ s touto reakcí Hokky nepočítala.
„Dobrá tedy. Máme nový cíl. Vycvičit tě a potom zabít naše nepřátele.
super
(Mika-chan, 16. 2. 2010 19:03)