Kaligo a Lux
Kaligo bloudil večer lesem a sténal bolestí „En habe zi nicht lote!“ nadával. Doplazil se až ke dveřím jeho úkrytu a konečně si zhluboka, ale z těží oddychl. Sundal si tlapu z rány na hrudi, kterou mi udělali lovci. Ránou mu tekla fosforově žlutá krev. Vstal a vešel do úkrytu. Jako vždy si mladý vlkodlak sedl na židli u kredence. Ulevil si. Pak se najednou zarazil. Něco tu nehrálo. Byl tu divný zápach krve. „La en kazi…“ ani to nestačil doříct a vrhl se na něj upír. Kaligo stačil uhnout, což upír nečekal a dopadl na zem. Vlkodlak využil napodruhé své výborné reflexy a přetáhl ho pánví. Upír svůj pokus o útěk nebo aspoň úhyb vzdal. Kaligo na něj skočil, převalil ho na záda. Upír se na něj dychtivě podíval. Dýchal zhluboka a cukal levou stranou horního rtu. Vlkodlak začal mluvit lidsky, protože upíři neuměli kastonskou řeč.
„Co tu chceš ostrozubče?“ řekl nepřátelsky a mezi tím si ho pořádně prohlédl. Vždyť je to holka. Uvědomil si a povolil stisk. To ale neměl dělat. Upírka ho kousla a ladně vklouzla do rohu místnosti. Přitiskla se na zeď a cenila zuby. „Kina onde!“ řekl si pro sebe Kaligo.
„Nebuď sprostý!“ opomenula ho. Kaligo se na ni překvapeně a zároveň otráveně podíval.
„Kdo si?“
„Proč tě to zajímá?“ zeptala se tak, až to znělo drze.
„Protože si u mě v domě hlupačko.“
„Já jsem Lux de Louise. Dítě krále Drákuly IX. a příští vládce upírů.“
„Pche. Královská krev. Tak co tu pohledáváš?“
„Chci si ošetřit rány.“
„Hm… mám ti věřit?“
„Nevěř mi a já zahynu. Potom po tobě půjde můj otec s celou svou armádou.“
„Takže vydírání?!!“ zlobil se.
„Asi tak nějak.“
„Chinara onde kavilis. Su many suzu lonaha homoli er uzi.“ Mumlal si Kaligo, ale Lux to slyšela.
„Já tomu rozumím!“
„Fajn a umíš i mluvit?“
„Moc ne.“ Přiznala se.
„Vy upíři. Kruci jako že máte vždycky přednost?“
„Podívej se…“ řekla Lux a pomalu se k němu přibližovala „my máme smlouvu s lidmi a těch je hodně. Vy máme sice vlky, ale umí ti snad střílet?“
„O čem je ta smlouva.“ Zeptal se, když už byla Lux nebezpečně blízko. Naklonila se a pošeptala mu do ucha. „My musíme před vámi lidi chránit, když oni nás budou krmit.“ Poslední slovo řekla obzvlášť mrazivě, až z toho dostal Kaligo kusí kůži.
"Ale no tak. Snad se mě nebojíš." řekla dábelsky a uchopila ho za paži.
"C...co to děláš?" zeptal se překvapený Kaligo
"Heh. Nic, coby. Potřebuju ošetřit rány.... a ukojit svou žízeň." říkala pořád tím stejným ďábelským hlasem. Kaligo to nevydržel a tak ji odžduchl a šel do obývacího pokoje. Vampírka pošpičkách šla za ním. Nakoukla a viděla nádherného dvacetiletého svalnatého muže. Měl kaštanové hnědé vlasy s malinko bronzovým odstínem. Jeho oči byly tak... tak tajemné. Takové krásné černé.
"Kdo jsi?" zeptala se Lux.
"Pche. Kaligo. Rád bych se oblíkl." řekl. Lux nejdřív zaváhala a pak řekla. "Fajn." a odešla do kuchyně. Po chvíli Kaligo vyšel z obýváku. Byl opravdu krásný. Teda aspoň podle Lux. Začal šátrat neco v kredenci. Lux se k němu přikradla a povídá. "Co tu hledáš?"
"Huh. Au! Kazi! Už víckrát mě nelekej. Může to mýt strašné účinky."
"Fajn."
"Tady máš pár léčivých bylin." řekl a podal jí je.
"Ale já to neumím."
"Tak ukaž." žekl a přiložil jí na stehno pár bylin. Chvíli si to drž. Pevně. Potom to můžeš postit. rána už nebude tak hrozná." Lux se pousmála a jemně pohladila Kaliga po ruce.